pondělí 7. srpna 2017

Slovinsko 2017 - den třetí, pondělí, velká hora a přesun k moři

   Dnes mělo být počasí "bezpečné", a tak jsme chtěli dohnat včerejší vysokohorský výpadek. Tak ještě jedno foto z ubytování "pod velehorami". Ani to tak nevypadá, všude je to sice do kopce nebo z kopce, ale roste tady všude všechno. Takhle je třeba porostlý přístřešek, vlastně taková pergola na auto před vchodem do apartmánu. Povšimněte si, že kromě kivi jsou tam vinné hrozny. Někdy tady má člověk pocit nespravedlnosti :-)

   No a dále popojedeme už přímo lanovkou. Přece jen - pošoupnout se o víc než jeden a půl kilometru vertikálně je věc, která se hodí, pokud tedy nemáte nějaké úchylné ambice, jak být druhým Messnerem. Ty zbytky obláčků určitě v průběhu dne rozfouká vítr ;-)

   Nahoře není po silně hřejícím sluníčku z údolí ani památky. Ale ty zbytky oblaků, co se tady okolo všude válí, určitě zmizí, jen co se ty šutry trochu ohřejou ;-)


   Co tu dělal tenhle bagr, úplně přesně nevíme. Asi upravoval sjezdovku na zimu. Stejně ale působil dojmem, jako byste chtěli dětskou lopatkou na písek upravit základy pro budoucí národní muzeum.


   Vyrazili jsme vzhůru, s tím, že až do toho trochu foukne teplý průvan, budeme vědět i kam vlastně jdeme.


   Takových útvarů je tady v "Julkách" docela dost. Říkají jim tu "okno" (jak originální) a krásně k tomu dávají přivlastňovací zájmeno podle hory, kde se okno vyskytuje. Tak třeba hora je Prisojnik a můžeme na ní najít Prisojnikovo okno. Tenhle kopec, co kolem něj jdeme, se jmenuje Prestreljenik a okno je tedy Prestreljenikovo. Jen mě tak napadá, jestli to je přírodní útvar, jestli náhodou ta hora nedostala jméno podle příhody, která se jí přihodila, a jestli to teda není spíš průstřel než okno. Ale možná to blbě překládám :-)


   Místama přijde vhod stoupací pomůcka. Vyděšenější turisti používají termín "ferrata". No, nepřehánějme!


   Vypadá to tady jako měsíční krajina, ale kytky tu rostou z ničeho a z kdejaký škvíry. Vojta poctivě dokumentuje skoro každou.


   Jo! Už to musí být každou chvíli! Skály se ohřejou a oblačnost se rozplyne! A to pak bude žrádlo!


   Některý ty místní skalničky jsou málem jak orchidej, jiný zase obyčejný bodláky. Pravdu ovšem je, že jich tu je spousta a člověka tou svou houževnatostí až dojímaj.


   Nad námi se tyčí skály bizarních tvarů. Jejich vršek je vlastně hraničním hřebenem s Itálií.



   Tohle je asi nějaký hořec. Škoda, že u toho není třeba krabička sirek, bylo by vidět, jak je malinkej.


   Pro změnu jeden zástupce místní fauny. Vůbec nebyl krotkej, jen Vojta má superzoom. Bylo jich tu docela dost a předváděli obvyklou akrobacii v chůzi terénem, kudy se v podstatě chodit nedá.


   Poslední fotka dnešního dne zavánějící optimizmem. Stezka trochu přitvrzuje, ale dá se to vydržet, modré fleky mezi mraky se se zdají zvětšovat.

   No a pak se to nějak zvrtlo. Vystoupali jsme na hřeben, viděli tu děsnou propast do Itálie naplněnou mrakama, že hřbítek je ouzký a cestička ještě užší, že na vytčený cíl Kanin, tedy Monte Canin, chcete-li, je to ještě 400 metrů a sto metrů výškových... a odešel morál. Tedy ne všem, ale protože je potřeba táhnout za jeden provaz a většinu dovolené máme ještě před sebou a pohoda je potřeba, jdeme nazpátek. Stejně to byl dobrej vejšlap :-)

   Cestou nazpátek tedy můžeme ocenit na místní poměry opravdu pečlivé turistické značení. Ty šipky byly sice možná trochu chaotické, ale zase to bylo ve čtyřech jazycích.


   Kytiček pro radost bylo naštěstí dost i na zpáteční cestě.


   Když jsme tak procházeli při cestě dolů některé úseky, ani se nám nechtělo věřit, že jsme tudy šli nahoru. Ty tyčky jsou vlastně úchyty pro stoupání. Mimochodem pro stoupání jsou mnohem lepší než pro sestup :-)


   Je ovšem pravdou, že mnohdy lépe tyčky blbé než žádné.


   U horní stanice lanovky to bohužel vypadá úplně stejně jako bezmála o čtyři hodiny dříve, kdy jsme odtud vyrazili.


   A tak, jako v horní části snímku opouštějí náš životní prostor mraky, postupně se zanedlouho vytratí i zarputilé výrazy z tváří účastníků zájezdu :-)


   Dole jsme si totiž dali zmrzku, přezuli si těžké pohorky za sandály a vyrazili směr moře. A večer jsme tak mohli popatřit na zcela jiné scenérie - třeba tuto...


   ... anebo tuto! A zítra startuje úplně jiná dovča! Po devíti letech jsme u teplého moře!

Žádné komentáře:

Okomentovat