neděle 6. srpna 2017

Slovinsko 2017 - den druhý, neděle, soutěsky místo hory

     Předpověď počasí hovořila jasně v neprospěch výstupu někam vysoko do hor a tak jsme zůstali "při zemi". Místama to vypadalo jako spíš dokonce někde pod zemí. Vyrazili jsem na procházku po místních, nebo spíš okolních soutěskách. Nejdříve do tzv. Tolminských soutěsek. Tohle zrovna je soutok říčky Tolminky s termálním pramenem, který bůhví, kde se ohřívá, ale koupající se turisté jistě ocení, že k vodě Tolminky o teplotě 6 až 9 stupňů přimíchá trochu něčeho přijatelnějšího :-) To si můžete přečíst na tabuli, která ovšem čtenářům blogu zakrývá onen soutok :-))

     Trochu nám to tu připomíná soutěsku Vintgar poblíž jezera Bled, kterou jsme navštívili před třemi lety. Snad je to tu jen všechno trochu menší, možná trochu hezčí a je tu míň lidí. Chlapci právě dorazili na konec slepé odbočky nad výše zmíněný soutok.
 
   Tak na tenhle můstek máme vlastně taky namířeno. Je to fakt dost vysoko a placatá fotografie to prostě nemůže ukázat. Pozor, po lávce jezdí i auta!

   Visuté lávky jsou takovou místní specialitou. Vede jich poměrně dost přes Soču a jsou i tady. Vypadají bezpečně, udržovaně, ale někdy se jim podaří rozhoupat tak, že máte pocity přinejmenším smíšené.

   Příroda je tu krásně čistá navzdory poměrně bohaté turistické návštěvě, bordel po sobě ovšem nikdo nenechává. Možná i tohle je důsledek, prostě to tady po všech stránkách žije :-)

   Most, po kterém půjdeme, ovšem focený z "náslunečné" strany. Jak je vidět, silnička vystupuje z tunelu. Tunel/most/tunel - oblíbená místní kombinace.


   Tohle fotka vyrobená technikou "panorama". Zleva stoupá cesta k lavičce, zde se odpočine a pokračuje se vpravo vzhůru.

   Další odbočka vede k Medvědí hlavě. Nevíme přesně, co to má být, ale podívat se jdeme. Soutěska už je tady taková, že poblíž toku se stezku nepovedlo vybudovat ani houževnatým Slovincům v dobách dřevních.

   Když není stezka, jsou aspoň vyhlídky.

   A taková vyhlídková plošinka přímo vybízí k rodinnému výletnímu fotu.

   Krása, z vodáckého hlediska možná až moc nesjízdný terén.

   Tak tohle tedy je ta medvědí hlava! Odteďka víme, co nám odjakživa připomínala hlava medvěda :-)

   Zatáčka před mostem, už jsme nahoře!

   Tak konečně kulminuje naše vycházka.

   Fošničky tvořící mostovku vypadají, že už toho pamatují hodně, ale zjevně drží. Hladina říčky je 60 metrů pod námi a naše stíny na břehu jsou vážně hodně malinké.

   Mamka se z pochopitelných důvodů dívá křečovitě stranou :-)

   Nějak mě ta místní zatáčková zrcadla připadala atraktivní.

   Někde tam odtud jsme se před nějakou chvílí koukali sem nahoru.

   Tak, a to už byl vlastně poslední pohled do tolminských soutěse. Posunuli jsme se kousek proti proudu Soči do Kobariru a vydali se stezkou na takový malý místní okruh. Na fotu jsou typické dvě věci: tyrkysová voda v řece a visutá lávka nad ní.

   Tady ale ať se hnete, kam se hnete, všude jsou takové kopce, že se musí lézt cik cak traverzem.

   Pro milovníky vojenské historie je to tady ráj. Všude se tu v první světové válce dost bojovalo a je tady z té doby spousta památek. K vodopádu Kozjak tedy stoupáte místama s jednoho opevněného okopu...

   ... do druhého, třetího atd...

   A zase jsme se posunili o pěkný kousek výš. Jdeme k vodopádu, musíme s tím tak nějak počítat :-)

   Ne že by to tady byl nějaký "canyoning", ale samozřejmě je to tak trochu náročnější. Až pod vodopád to chce přinejmenším vyzout. Hoši postupují v závěrečné fázi vpřed téměř synchronně :-)

   Ta lávka vlevo nahoře je vlastně jen "na čumendu". Je jasné, že kdo si chce vodopodát hezky užít a být za výstup k němu řádně odměněn, musí si v tůňce pod ním zaplavat.

   Jeskyňka s tůní pod vodopádem měla tak úžasné světlo, že je téměř nemožné ho zachytit. Vojta zde ještě s foťákem a tričkem. Později to navěsil na mě a bylo to.

   Kluci do toho šli samozřejmě oba, já jsem si jen kvůli špatně odhadnuté přístupové trase zmáchal kraťasy. Ať žijou umělé tkaniny a prádlo z bambusového vlákna. To máte suchý hned :-)

   Ti, co sem zkušeně vyrazili s ručníkem a plavkama, věděli, proč to dělají. No a někdo se musel nasoukat do oblečení mokrej a naostro :-)

   Ten krátký okruh se dokončuje po druhém břehu Soči, takže musíme využít služeb jedné z visutých lávek. Takhle úžasně vypadá řeka proti proudu...

   ... a takhle po proudu. Těm, co se tam koupají, v tu chvíli trochu závidíme, ale odkládáme to na později, někam po proudu níže a k bydlišti blíže.

   Tenhle kousek zase neodbytně připomíná víc než dvacet let staré vodácké zážitky :-)

   Tenhle most je pojmenován po Napoleonovi Bonaparte, pokud někdo nutně musí vědět proč, tak ať si to vygoogluje, nám to tolik nechybí. Pro nás je důležité. že se po něm dostaneme k autu.

   Do Kobaridu jsme sjeli jen malinký kousek. Dali jsme si zmrzku a vyrazili k místní kostnici. Je to vlastně hromadný hrob italských vojáků, kteří zde padli v první světové válce. Je to tedy pietní místo, otevřené v roce 1938 Mussolinim, spravované italskou vládou. Hodně zajímavé mi přijdou symboly na vstupní bráně - pěticípá hvězda a kříž. Ten kříž bych celkem chápal, ale ta síla "crvene zvezdy" je obdivuhodná.

   U silničky ke kostnici byla rozmístěna křížová cesta. Nevím, jestli byla původní, ale přišla mi velmi vkusná. Zde kupříkladu zastavení sedmé.

   Část rodinky vzorně pózuje, Vojta dokumentuje. Asi vlastně taky vzorně :-)

   Bylo s podivem, že tu nebyly ani žluto-černé pásy a už vůbec ne zábradlí. A přitom všechno z jednoho šedého kamene a výšky docela slušné. Zdá se, že jsou dokonce i na území EU místa, kde se jedinci poskytuje prostor pro to, aby nesl odpovědnost sám za sebe :-)

   Kolem dokola stavby byly umístěny desky nesoucí hodnosti a jména padlých. Je jich tu údajně přes sedm tisíc. Tedy těch mrtvých, jmen tolik zjevně není. Jsou tu totiž i desky nesoucí nápis "500 militi ignoti". Myslím, že překladu netřeba :-(

   Výhled je odtud hezký a krajina ještě hezčí. Těm italským klukům je to ale si fuk :-(

   Společná aranžovaná fotka s tátou, k tomu je třeba přistupovat zcela vážně. V praxi to znamená s jistou dávkou shovívavé odevzdanosti (ten větší), popřípadě se zjevným a nefalšovaným nadšením (ten menší).

   Bouřka s deštěm, která nás odradila od výletu na Kanin, se sice oproti původní předpovědi opozdila, ale dorazila stejně. Ta fotka ani nezachycuje, jak zlověstně se to od hor valilo.

   Nakonec lilo docela pěkně, s koupání tudíž sešlo a my byli rádi, že můžeme být pod kvalitní střechou. Mysleli jsme na ty stovky lidí v kempech okolo Soči a na jejich pěkné nové stany z Decathlonu a vůbec jsme jim nezáviděli. A jak jsme byli soucitně naladěni, profitoval z toho sousedovic (jak jsme se druhý den dověděli) kocour, který se k nám vloudil na večeři. Byl pěknej a zrzavej. Takovej kočičí princ... asi se musel jmenovat Harry :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat