čtvrtek 27. října 2016

Podzimní Krakov - den druhý, židovská čtvrť

     Krakov má jistým způsobem jednu obrovskou výhodu – všechno je tu „na pětníku“ a s našim místem ubytování to máme všechno „za rohem“. Takže je možno dlouho a vydatně snídat.

     Když už jsme u té snídaně, tak je tu hned další krakovská přednost – hned kousíček pěšky tu máme tři až pět pekáren, takže to není 10 km autem jako u Gardy ani pět stanic autobusem jako u Achensee. 
     Vydatně posíleni se vydáváme k Novému židovskému hřbitovu. Protože chceme být za slušně vychované a nemáme pro všechny muže pokrývku hlavy, odsouváme návštěvu na později. Je to samozřejmě za rohem, tak sem můžeme odskočit vždycky :-) Zaznamenáme první dnešní typickou krakovskou scenérii – nová tabule pro turisty, za počmáranou zdí upravený hřbitov, ale hned vedle stejně počmáraná dopravní cedule. A takhle je to tu všude.

      Tenhle počmáraný štít měl ovšem něco do sebe. Vojta to zkusí dát přečíst svému izraelskému kolegovi. To jsem zvědav, co se dozvíme. Možná si to  raději necháme pro sebe.


     Tohle je židovské muzeum Galicie, čili Halič. Takový trochu moderní, trochu alternativní prostor, kavárna, kultura... no, zrovna na rodinnou vycházku prostě nic moc.


     Ne že by to bylo jediné importované pivo z Česka, ale tenhle štít docela čněl a překvapil. I když,...nevím, kolik z toho je daň, ale peněz jako želez se za pivo platí i v Polsce. I za Holbu :-)


     Tohle je taková normální, obyčejná, upravená krakovská ulice. Kupodivu žádná synagoga, žádná ruina, žádná výjimečně výrazná památka. Výjimečné je, že celá rodinka stojí dobrovolně tváří k objektivu a tváří se přívětivě. Takové foto se musí zařadit vždy :-)

     A toto je Stará synagoga (je jich tu hodně, každá se nějak jmenuje a plete se to). Vojtův umělecký záběr přes mříž trochu potlačuje dojem, který máte z jiných úhlů pohledu, a sice že jde o nějakou fabriku.


     Co bylo původně tohle, nevím. Ale v názvu je slovo "hamsa", což je tzv. žehnající ruka (ten symbol na bílých kamenech uprostřed nápisu). Teď je to restaurant. Jako mnoho jiných budov i tato přiznává různé použité materiály bez omítky. Působí to tak trochu rozháraně, ale je to součást místní tvářnosti. Mimochodem, nacházíme se na široké ulici, v centru židovské čtvrti.


     Pan Karski (co byl zač, viz další foto, překládat nebudu) byl posmrtně poctěn poněkud dvojsečně. Je sice ctí mít ve významné části významného města svou sochu z bronzu, ale je jasné, že varianta „sofa“ vybízí k důvěrnostem ne úplně zdvořilým. Nakonec i nás. Na druhou stranu máte celkem záruku, že jste opravdu v hodně rodinných albech a facebookových, instagramových a jiných profilů a vysoko na žebříčku selfíčkových parťáků.

      Tohle je opravdu kouzelné - původní firemní štíty i s výklady. I když je to vlastně trochu podvod. Všechny vchody vedou do lokálu restaurace Hamsa, co má vchod hned za rohem.


     Podle cedule tohle býval hotel s restaurací už kdysi. Nejhezčí je takové to polské „Restauracyja“. Z venku to tak moc nevypadá, ale v provozu je to i teď.

     Tohle okno jsem si musel zvěčnit. Místy chybějící kyt působí skoro jako nadměrná snaha o stylizaci, ale asi je to pravá zanedbaná údržba :-)

     Tohle okno je stejné, na stejném domě, ale mnohem hezčí. A to domovní číslo, tak to je tady na všech starých domech. Jen tu žárovku vevnitř jsme viděli rozsvícenou jen na jednom :-(

     No a aby se nám ta tradice a historie nepřejedly, hned vedle tu máme jednu globalizačně multikulturní aktualitku.

     Synagoga Wolfa Poppera. Některé synagogy nevypadají ani jako by mělo jít o nějaký speciální barák :-)

     Zajímavé je, že na následující obrázek jsme narazili jen jednou. To zvíře je totiž lev a je sestaven jako kaligrafie z arabského textu. Už jen to je v židovské čtvrti na pováženou. Vygooglili jsme, že by to snad mělo být něco jako „lev boží, tvář boží, dobyvatel Ali“ a že si takhle měl nechat říkat čtvrtý chalíf Mekky. No, Vojta to dá přečíst svému arabskému kolegovi a uvidíme :-D

     Tahle výstavní obrovská budova bez jediné poskvrnky se ukázala být střední školou. Později se ukáže, že pokud potkáme nějakou velikou honosnou upravenou historickou budovu, je to škola. Pokud to Poláci se vzděláním mají tak, jak to zvenku vypadá, pak o ně nemám strach.

     Vysoká synagoga. Stejně jako ty předešlé neslouží svému původnímu účelu a, jak je vidno, ani nějakému jinému účelu, který by vynášel. Asi nejomšelejší krakovská synagoga.

     Tahle jinak celkem nezajímavá fotka ukazuje dost typickou krakovskou scénu. Vlevo je opravený starý dům, zatímco vpravo je fungl nová budova, jen postavená v historizujícím stylu, jinak fasáda, okna, materiály – všechno moderna. Ovšem ten prostřední, to je ten důvod, proč tenhle obrázek. Oprýskaný, opuštěný, zanedbaný. Z okapů a dokonce  fasády raší vegetace. Dokonce až tak moc, že v přízemí není ani jeden krámek, a to se v Krakově moc nevidí. V úrovni podlahy 1. patra pak je na konstrukci napnuto pletivo, aby chodcům nepřistávaly na hlavě kusy omítky. Takových chudáků je tu bohužel dost. Ale je tu dost i proluk v zástavbě. A žádný developer tam ještě neskočil. Asi není proč. Zpravidla v prolukách najdeme vyštěrkovaný plac a hlídané parkoviště. Dobře hlídané parkoviště. Ani pěšky s foťákem nalézt si lepší úhel pro snímek vás nepustí. Zaplatit za tímto účelem parkovací poplatek jsem nezkoušel.

     A jsme ještě na Široké ulici. Stánky nabízejí zejména cetky s židovskou tematikou, nejzajímavější jsou ale ty jarmulky, některé docela pěkné. Ale nakonec jsme odolali :-)

     Synagoga Tempel. Jedna ze dvou aktivních synagog a taky nejbližší k našemu bydlišti. Působí docela velkolepě.

     Život ve starých budovách zjevně nepostrádá moderní atributy.

     Bazilika Božího těla je odtud opravdu v pověstném akčním rádiu hozeného šutru.

     My jsme ovšem tentokrát zabočili jinam a kroky nás zavedly blíž k řece, do decentního, ale docela velkolepého areálu okolo kostela Na Skalce. Tento hezký název je vlastně jakousi místní zkratkou pro baziliku archanděla Michaela a sv. Stanislava, a to jsem to ještě docela zkrátil.

     Ono to trochu mate, ale ta socha je pěkně pod úrovní terénu, vedou k ní schody a stojí jakoby v bazénku. Z kohoutku vytéká léčivý pramen s 3400 miligramy minerálů na litr vody. Složení tam neměli, ale věřte, že hodně z nich muselo mít něco společného se sírou. Puch jak vod ropuch.

     Tohle se jmenuje Oltář třech tisíciletí. Nejsem moc zběhlý v katolické věrouce, ale byl tam taky sv. Vojtěch (toho poznal Vojta podle pádla) a sv. Jan Pavel II. Toho šlo poznat podle obličeje. Ty plastiky byly krásné, stylizované, ale s realistickými tvářemi, fakt moc pěkné.

     Kostel Na Skalce v celé své kráse...

     ... a v kráse svého interiéru. Takový šlohnutý snímeček skrz sklo :-)

     Nábřeží Visly. Rozmáchlý volný prostor. Spousta místa pro těch pár lidí, co se tu vyskytují. O to lépe. Tady taky stojí za pozornost budova s obrovským billboardem. Vůbec nevíme, co to je, asi se  po tom ještě popídíme. Při lepším podívání je ale vidět, že 1. je poměrně nová, 2. poměrně dost zchátralá a 3. že se s ní něco chystá. Jo a není to klam, je fakt na sloupech.
     A ještě je zajímavá ta nákladní loď u druhého břehu. Je na ní bazén; ten asi patří k areálu za ní, to se totiž jmenuje „Pláž Krakov“.

     A teď dvě fotky vyžadující opět vysvětlení, proč tu vlastně jsou. Jsou foceny ze stejného místa. Na první je jakýsi pozemek, přiléhající k ulici, po níž právě kráčíme od Visly zpět do města. Načančaný, upravený, udržovaný kousek země. A teď čelem vzad...

    Z téhož místa pohled na druhou stranu ulice. Já tedy nevím, jestli je to z toho obrázku dost patrné, ale těžko se rozhodnout, který stres je horší – jestli ten z návštěvy zubařské ordinace nebo z pocitu neodvratné nutnosti vstoupit do této budovy. Ale obojí najednou?! :-o

     To tady dáváme, jak by řekli v Televizních novinách, prst nahoru. Pavlač v novostavbě jak malovaná.

     A další katolická zastávka, tentokrát již výše zmíněný kostel Božího těla. A to jsme vlastně pořád v Kazimierzi, tedy ve čtvrti známé jako židovská.

     Církevní památky mají tu výhodu, že tu není moc velká tlačenice turistů.

     Zasloužili jsme si něco k snědku :-) Tahle hospůdka nesla název „Polská“, byla malá, čistá a měli tam na stolech kostkované ubrusy. Prostě samá dobrá znamení.

      Vepřová žebra pečená ve vlastní šťávě a pirohy plněné masem a ještě něčím pro Vojtu. Mamka výše má něco jako boršč, ale není to boršč a je to taky o dost jiné než boršč :-D V každém případě neustále v tranzu opakovala něco o nevšedním gastronomickém zážitku. Ale pozor, zcela bez ironie; s Vojtou jsme ochutnali a musíme jí dát za pravdu.

     A ještě bramboráky přelité hovězím gulášem pro Péťu, taky velká spokojenost. Hospůdku jsme opravdu vychytali.

     Tak tohle byl opravdu bleší trh jak má být. Škoda, že nemáme ten správný smysl pro staré vzácné předměty. Tady bychom ho určitě ukojili. Měli tu totiž úplně všechno :-)

     Zajímavý objekt. V něm kolem dokola v okýnkách prodávají to samé a všichni trží. Ale k tomu se ještě dostaneme.

     A ještě pořád na stejném náměstíčku (mimochodem Plac Nowy). Povšimněte si prosím názvu provozovny v pozadí. Jasné, přímočaré, srozumitelné. Tam člověka asi nic nezaskočí :-)

     Na jedné z místních hlavních ulic (Josefa Dietla). Takové trochu smutnější, ale velmi typické lustrační obrázky.

     Ale i v tomto domě je hned vedle tohoto šíleného vchodu fungující krámek. Tento s výtvarnými potřebami. Mohlo by se zdát, že tam mají hlavně spreje, ale nebylo tomu tak.

     A na spravení chuti a dojmu jedno zátiší.

     A navečer ještě krátká procházka bez dětí. Včera se mi zdálo náměstí decentně osvětlené, dneska mi tu přijde tma jak v pytli.

     Věžní hodiny na kostele Nanebevzetí nejsvětější panny Marie (takhle tomu tady ofiko říkají, to víte, katolický kult je tu jak v Polsku :-)) ukazují pět minut po půl sedmé, ve vedlejší tržnici „Sukiennice“ vrcholí prodejní doba. Podíváme se.



     Tak třeba jantar je docela zajímavý. Hlavně je to místní specialita.

     I svaté obrázky jsou docela vkusné. Ono vůbec to tady docela ujde. Pro vášnivé sběratele suvenýrů, a to dokonce i takových, co nejsou úplně pitomé, je to tu zařízeno moc pěkně.

     A ještě jeden pohled skrz celou tržnici.

     Stará písnička, všechno je tu hned vedle. Odejdete z Rynku glównego jinou ulicí a už jste pod Wawelem. Ten až zítra :-)

     Procházka zpátky do Kazimierze netrvala dlouho. Poznáváme?

     Tak ten kulatý dům uprostřed Nového placu je kolem dokola plný okýnek a v těch okýnkách se skoro ve všech prodávají zapiekanki. To je vlastně taková půlbageta obložená sýrem, šunkou, salámem, kuřecím masem, houbami, zeleninou avůbec vším možným (tedy ne nutně vším najednou). To se na počkání obloží a zapeče a polije omáčkou na přání. Určitě to není kulinářský zázrak, ale je toho hromada, je to vlastně docela čerstvé, teplé. chutné a je to neuvěřitelně laciné. No a všechna ta okýnka mají vlastně to samé a všechna prodávají a nikde není fronta a pořád chodí lidi a tak...

     I my jsme se dočkali, zapiekanki vyzvedli a klukům je donesli ještě hezky teplé. Však už víte – je to tady hned za rohem :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat