pátek 28. října 2016

Podzimní Krakov - den třetí, hřbitov, Wawel a tak.

     Dneska jsme sice měli v plánu hlavně Wawel a Staré město, ale protože jsme dvakrát prošvihli přístup na nový židovský hřbitov, vyrážíme jako k prvnímu cíli tam. Už nepřekvapí, že to je asi tři minuty pěšky. No a kousek před hřbitovní branou potkáváme Židy, a to Židy jak malované. Jsou jich aspoň tři autobusy a je to snad zájezd z Izraele nebo spíš nějaká hodně ortodoxní skupinka – v černém, fousatí, kabáty, kalhoty roztodivných délek, mnozí s pejzy, všichni klobouky, pod nimi kipy, na sobě bekiše. Ale je pátek, možná už jsou prostě jen nachystaní na šábes.

     Hřbitov je velký a docela impozantní. U vchodu je jakýsi symbolický pomník složený z náhrobních kamenů.




     Tenhle náhrobek je zrovna v němčině, ale určitě je jich tu takových menšina. Typické je, že většina nápisů je provedena právě takto – zemřel tehdy a tehdy, ve věku tolik a tolik let nebo častěji v tolikátém roce svého života.



     Kontrast „živého“ světa za zdí a lesa náhrobků, z nichž nejstarší jsou údajně ze 40. let 19. století, stál aspoň za pokus o zachycení.



     Je asi jasné, že místo má svou atmosféru. A je docela těžké popsat jakou. V každém případě docela silnou.



     Mnoho náhrobních kamenů bylo za války zničeno a některé z nich byly použity k vydláždění vstupní cesty do krakovského pracovního tábora Plaszów. Dvanáct let po válce byl hřbitov obnoven, kameny se vrátily alespoň do zdi (nebo do monumentu u vchodu) a pohřbívá se zde dodnes.



     I na hřbitově lze udělat krásnou fotku. Tahle se povedla Vojtovi.



     Z úcty k místu a zesnulým, kteří byli vesměs Židé, požadují po návštěvnících dodržovat některá  pravidla. Jedno z nich je pokrývka hlavy u mužů. Za dobrovolný příspěvek je možno u vchodu zapůjčit symbolickou, nicméně funkční jarmulku.



     A ještě jedna velmi ilustrativní.



     Sice opět v němčině, ale tentokrát se zápisem data úmrtí v židovském kalendáři. Podle toho, co se mi povedlo zjistit, pan Eibenschütz skonal 22. února 1891.



     Tady je trochu lépe vidět, jak vlastně pomník u vchodu vznikl.



     Cestou ze hřbitova potkáváme pekárnu, kterou jsme použili nejčastěji. V blízkosti našeho obydlí byly asi tři (a ještě asi tři cukrárny) a tahle se nám zdála nejlepší.



     K Wawelu to je, jak jinak, kousek pěšky. A když už stojíme pod ním, využijeme hned první nabídky pro turisty – jmenuje se to obwarzanki krakowskie, je to s mákem, sezamen nebo sýrem, vypadá to trochu jako kulatej preclík, hezky to voní a za 1,60 zlotuvky je to super!



     Jsme tam, co včera potmě, to je Wawel, vlastně, jak uvidíme za chvíli, jeho malý kus.



     Stoupáme nahoru a přes hradby vidíme, že okružní jízdy kočárů se spřežením z Rynku glównego vedou až sem. No jasně, je to kousek :-)



     Máme tu docela málo fotek s živýma lidma. Tak to zkusíme trochu změnit. Začneme Vojtou na hradbách královského hradu.



     A pokračujeme jednou takovou opravdu hezkou, klasicky portrétní a výletní :-)



     Řeka Visla. Vypadá velmi klidně, břehy jsou velmi civilizované, ale podobně jako u nás všude kromě pražského centra – plavba skoro žádná. Jen ty plovoucí hospody, ty tu mají taky. A tam někde vzadu je ještě hodně veliký kus Krakova. Ale tam nás to netáhne, nám stačí ty staré, vybrané kousky, co jsou tady okolo.



     A komu by se zdál Wawel k obejití velký, může si ho objet prstem na podrobném kovovém odlitku. Je moc krásný, objevili jsme jen jedinou chybičku – na jedné skutečné věži přibyla střecha, na modýlku ještě nebyla :-)



     Taková obrácená perspektiva, předměty více vzdálené se jeví větší než ty blíže nám :-)



     Předchozí snímek vznikal takto :-)



     Z každého většího výletu mamka vozí vlastnoručně ulovená semínka. Tentokrát to asi nebude nic k jídlu. Doufáme, že to aspoň nebude nic invazivního.



    Skupinka na nádvoří. Trochu se ztrácíme zastíněni majestátem historického komplexu :-)



     Jak to vypadá v pozadí už máme zdokumentováno, postavy je možno trochu zvětšit.



     Já si to nepamatuju, ale tahle pokladnička pro mince a bankovky všech možných států a národů, takto sbírka na obnovu krakovských památek, už tady podle našich byla už před čtyřiceti lety. Snad už ji mezitím vysypali :-)



     Když to tak nahlédnu dnešníma očima, tak vlastně většina historických staveb, nad kterými nyjeme jako nad úžasnou krásou, je strašnej slepenec stylů, slohů a materiálů.



     Uprostřed snímku vévodí kompozici skupinka mámy s klukama :-)



     Jan Pavel II. je sále skoro všudypřítomný. Tady v lehce nadživotní velikosti.



     Každý, kdo přispěl na obnovu nejen téhle zdi, ale celého krakovského hradu v letech 1921 až 1936, tu má vsazenou tzv. cihličku. Restauraci zdi provedli v letech 1996 až 1998.



     Další velmi populární postavou je Tadeusz Kościuszko. Co byl zač, je v odkazu. My jen víme, že je po něm pojmenována nejvyšší hora Austrálie.



     Tady je vidět, že přispěvatelů na opravu zdi bylo poměrně dost. Přijde mi to lepší a smysluplnější než placenej zápis do databáze živnostníků :-)



     Tenhle pěknej dům je Wyższe Seminarium Duchowne Archidiecezji Krakowskiej. V originále to zní pěkně, ne?



     Toho pána na fotce asi pozná každej. Ten nápis zní Centrum Jana Pawla II. a fotka je tentokrát v silně nadživotní velikosti.



     Kostelů je tu opravdu hromada. Tohle je kostel sv. Ondřeje (św. Andrzeja)...



     ... a hned vedle je (poněkud maskovaný) kostel svatých apoštolů Petra a Pavla. Soch je před ním teda dvanáct, tak tam asi budou apoštolové všichni. Rozpoznat je od sebe se nám tedy moc nepovedlo. Asi nám chybí ty hodiny náboženství,



     A jak moc „hned vedle“ to je a že není kostel přes celou fotku jeden jako druhý, ukazuje další modýlek. Chybějící křížky na vrcholcích věží mohou chybět a) z bezpečnostních důvodů nebo b) jako důsledek vandalství. Těžko říct, jak to bylo :-)



     A další skupinka, tentokrát v ulici Hradní, která vede od Rynku glównego kupodivu k hradu. My ovšem kráčíme směrem zcela opačným.



     Tahle roztomilá slečna byla opravdu vystajlovaná. Prodávala sirky a jedny jsme si koupili. Jan Pavel II. na nich nebyl, ale chvilku trvalo nějaké takové najít.



     Na výrazu té paní to není moc vidět, ale vypadala opravdu šťastná. Já bych si tedy na takovou činnost asi oblékl něco bílého, ale ona kupodivu odcházela v černém a neposkvrněna.



     Kostelík sv. Vojtěcha stojí přímo na náměstí.



     Kočáry tu zřejmě mají buď jednoho provozovatele nebo přísné licenční podmínky nebo je to franšíza :-) Všechny jsou nové, bílé, v noci svítí ledkami na všechny strany (nejvíc pod sebe), koníci jsou ozdobně vyšňořeni a posádku vždy tvoří jeden usedlý kočí a jedna mladá pohledná hosteska.



     Kluci chvilku lovili Pokémony a my si dali svařák. Pingl si ověřoval, jestli mé sveřepě česky a polsky vyslovené objednávce rozuměl dobře, slovy: „Two grzaniec?“ Svařák byl typicky polskej, tj. velmi dobrej a děsně sladkej :-)



     Mariánská bazilika. To už je ovšem ta správná krakovská dominanta.



     A zase jeden důkaz, že ty fotky jsou opravdu naše a že jsme tam byli osobně.



     Opět uvedeme, co je tam napsáno: ADAMOWI MICKIEWICZOWI NARÓD. A už se k tomu nemusí napsat nic jiného. 



     Tady sice na kozlíku není kočí, ale to je jen proto, že kočár je momentálně zaparkovaný. No, a v pozadí je tržnice Sukiennice, ale tu už jsme viděli.



     Prošli jsme hradební branou a dorazili do parku, který obkružuje v pásu celé Staré město. Říkají mu tady Planty a je samozřejmě moc pěkný. Když se ohlédneme, vidíme v průhledu branou, že turistický ruch zůstal „tam“.



     Toto je tzv. Barbakan. Je to taky velmi známá místní stavba. Nejsevernější část krakovského fortifikačního systému se zdmi tlustými tři metry postavená na konci 15. století. To jsem samozřejmě teď opsal z Wikipedie :-)



     Ano, tak to má být. Výletní podzimní idylka. Vlastně je to docela důstojná oslava státního svátku. Jedinou vadou na kráse je, že ho slavíme v cizím státě.



     Velmi typickým znakem místního parku je opravdu hóóódně laviček.



     Z výletů do Znojma známe prodejnu s polskou keramikou z Boleslawiec. A tohle je jedna z podnikových prodejen. No, trochu jsme nakoupili.



     Dali jsme si malou pauzu v bytečku a vyrazili ještě na večerní toulky na druhou stranu. Byli jsme se tu projít už po příjezdu a teď znovu. Promenáda podél břehu je vybudovaná velkoryse.



     Dláždění Starého města a židovské čtvrti jízdě na pennyboardu moc nesvědčí, tak se to teď musí dohnat. Péťa je vůbec spíš takovej ten typ do civilizace :-)



     Řeka ve městě ho prostě posouvá na vyšší úroveň (ne Pipiho, to město, samozřejmě).



     Tahle roura je vlastně nosnou konstrukcí lávky pro pěší a cyklisty. Jestli je to jen konstrukce nebo jestli v rouře něco i teče, netuším. Výzdobu tvoří plastiky artistů. Na nich zvláštní zejména to, jak tam visí. A nespadnou :-)



     Tahle móda zámků zanechávaných na různých místech je trochu divná. Údajně to městské technické služby jednou za čas musí odřezat, aby jim to neničilo konstrukce. Ani se nedivím.



     Nemůžu si pomoct, tyhle rádoby moderní přestavby lodí na hospody se mi moc nelíbí. Ani tady ani jinde.



     A na závěr náročného dne je třeba stylové pohoštění v intencích místní kuchyně. Tak tady se to určitě povedlo – řízek s bramborovou kaší a zadělávaným zelím :-) Ale Vojta chválil!



     Mamka má něco lehčího a ne zrovna polského. Ale dobrý nápad s názvem „pomazánky světa“. Byl to skvělý hummus, slušné guacamole a výborná tapenáda. A Péťa má boloňské špagety, takže vlastně taky evropská klasika.



     To ale já mám něco, co asi těžko běžně jinde dostanete. Vepřová panenka s kroupami a růžičkovou kapustou. No uznejte, není to originální?



    A po večeři a pauzičce ještě sladká tečka. Tohle je totiž NEJLEPŠÍ ZMRZLINA VŠECH DOB! Bez přehánění. Dokonce ještě lepší zmrzlina než v Itálii.



     Ač se to zdá neuvěřitelné, našlo se ještě místečko na typický produkt místního speciálního fastfoodu - zapiekanki, čili zapékanky. Z fotky je vidět, co to asi je, jak to vypadá a tak. Dělají to vždycky čerstvé, na počkání, není to žádný gastronomický průlom do jiných dimenzí, ale je to chutné, je toho hodně a stojí to pár šupů. Ale to už jsem vlastně psal :-)


     Myslím, že pokud jsou poslední slova o tomhle výletě o jídle, tak jsou to ta správná poslední slova :-)