úterý 18. srpna 2015

Itálie 2015 - den čtvrtý, úterý, trochu kultury

   Cachtání a běhání po kopcích už bylo dost, takže dneska něco trochu intelektuálně a kulturně na výši. Pojedeme do Verony.
   Verona je město starobylé, italské, takže vlastně z hlediska starověkého římské, zkrátka mělo by tu toho být k vidění dost. Já jsem teoretickou přípravu podcenil, Vojta se trochu chystal, laskavý čtenář může prostudovat třeba stránku na wikipedii. Bude to potřebovat, ani se mi moc nechce dohledávat ke všem těm fotkám všech těch krásných ulic a staveb, co to vlastně je, k čemu to je teď a k čemu to bylo dřív a tak. Péťa příště alespoň základní přípravu určitě vykoná, aspoň si zjistí městské symboly a nebude se neustále podivovat, proč jsou všude ty švédské vlajky :-)
   Ve Veroně ale ještě nejsme. Den začal krásně, jakoby chtěl nechat zapomenout na noční a včerejší déšť. Vesnička na obrázku se jmenuje Formaga a je hned vedle nás. Autorem fota je náš skřivan mamka. Nadělila si tak první dárek k svým dnešním jmeninám.


   Tohle už ale Verona je. Dostali jsme s tam za dobu o něco delší než dvě hodiny, protože italská silniční doprava, alespoň tedy okolo Gardy a mimo dálnice je vlastně trvalým volným pohybem v zácpě.
   To na snímku je tzv. Nová brána a okolo ní je krásná a hodně složitá křižovatka kombinující kruhový objezd a vyústění několika ulic na velikém prostranství. Úplně jsem si představoval scénu z nějakého starého italského filmu, jak se hrdina řítí městem a jede přesně tam, kam potřebuje, bez ohledu na dopravní předpisy. Praxe je poněkud napínavější, ale funguje to v podstatě stejně :-)
  

   Zaparkovali jsme v podzemním parkovišti Cittadella a vylezli kousek od Areny di Verona, která je třetím největším klasickým římským amfiteátrem typu římského kolosea vůbec. Okolo je pěknej zmatek a v sousedství arény je veliké skladiště scénického vybavení pro pořádaná představení.
  

   Na stavbě samotné je vidět, že už toho hodně pamatuje. Je ale pořád v provozu, uvnitř vybavená a modernizovaná. Vystát frontu na vstupenky se nám nechtělo.
  

   Pozor, jedna z mála fotek, kde je "zapózováno". Většinou tu totiž jinak budou pouze reportážní snímky s pozadím účastníků anebo úplně bez nich. Nemám totiž energii běhat všude jako předvoj a pak umravňovat rodinné příslušníky do skupinek.



   Tak to je přesně ono! Takhle to většinou vypadá :-D Zde pozadí rodinky na pozadí Piazza Brà, což je oficiální název toho velkého placu u arény.



   Impozantní. Jen zábradlí úplně nahoře a konstrukce s reflektory nahoře vpravo dávají tušit, že uvnitř se skrývá fungující amfiteátr.



   Je to trochu zbabělé, ale hned vedle arény mají plakát, kde si člověk může prohlédnout, jak to vlastně vypadá vevnitř v akci. Mně to teda docela stačí :-)
  

   Taková začátečnická chyba! Socha vyrůstající z hlavy! Co se dá dělat? Ale jinak hezká, ne?



   Castelvecchio - to je ta stavba z cihel. Asi by se to dalo přeložit jako Starý hrad. Je to sídlo rodu Scaligerů, kteří tu vládli někdy od poloviny 13. století asi 200 let. Hrad a most postavili po roce 1350. Užijte si faktografických informací, dohledáním těchto jsem se zcela vyčerpal a těžko, přetěžko vydržím v nasazeném tempu. O moc víc jich nebude :-)



   Pohled z výše uvedeného mostu. Řeka se jmenuje Adige, čili Adiže, a na to, v jaké jsme rovině, si to pěkně šupajdí. Docela by se to dalo jet.
  

   Á tak přece jen jedna další aranžovaná. Tentokrát na Ponte Scaligero.



   A ještě jednou most, je po něm pěkná procházka.



   Ten vítězný oblouk vedle Castelvecchio je z prvního století a stál původně někde jinde. To stačí :-)



   Tohle je monumentální rakouský arzenál sloužící jako sklad zbraní a zbrojovka atd. Polovina 19. století.



   Dnes zjevně slouží jako veřejný prostor a park, ale působí velmi opuštěným a omšelým dojmem.



   Upozorňuju, že ve skutečnosti je tam ještě větší tma :-)



   A to už jsme nazpátek přes řeku v historickém centru, kde se skloubí stavby napříč staletími.



   Kouzlo proměnné ohniskové vzdálenosti. Nad bránou z předchozího snímku je toho k vidění poněkud více.



   Balkónů je tu všude opravdu spousta. Slavná scéna z Romea a Julie se snad ani jinde (pokud to tedy mělo být ve Veroně) odehrávat nemohla.



   A tohle už je Piazza delle Erbe. Něco jako Bylinný trh? Asi. Historické centrum Verony.



   Rodina se mi posmívala, ale mně se ta holka fakt líbí. Tomu říkám moderní umění :-)



   Těšili jsme se na pořádný trh, ale nic moc. Nic, co by zaujalo. Spíš cetky a nesmysly. Taková Holešovická tržnice :-(



   Ale městský italský kolorit jak má být.



   

   Tohle je foceno z nádvoří impozantního Palazzo del Mercato Vecchio. Ale proč palác a proč starý trh a jak je to s novým... Nevím, prdím na to :-D



   A další upoutávka na moderní umění. Ale, upřímně, tahle mě zas až tolik nezaujala :-)



   Dante Alighieri je tu hodně populární. Zatím měl svou ulici (pokud neměl opodál i náměstí) všude, kam jsme vlezli.



   Ten transparent na budově hlásá "Palazzo della Ragione", tedy "Palác rozumu". Býval po dlouhá staletí sídlem správy města (od soudu po spořitelnu). Dnes by se takový název pro budovu s obdobným účelem jevil nejspíš jako čistá provokace :-)



   Chvilka odpočinku. Zábradlí v pozadí odděluje odkrytou část historické původní dlažby z doby starověku. Je to taková ve velkých městech docela obvyklá atrakce. Viděli jsme to třeba ve Vídni nebo v Narbonne.
  

   A další pěkný průhled s větším kusem "Paláce rozumu".

 

   Odněkud někam :-)
  

   To na kopci za řekou jsou opět rakouská kasárna a opět z 19. století. Pod nimi v dolíku za zelenou zástěnou je římský amfiteátr, který stále funguje. Bylo dost dusno, no, vypustili jsme to :-)
  

   Dvě ftoky pro navození atmosféry. Ono je v zásadě možné namířit ten objektiv kamkoli :-)
  

   

   Tohle je asi nejdůležitější katedrála zvaná prostě "Dóm", Veronský dóm nebo oficiálně Katedrála nanebevzetí panny Marie.


   Zde důkaz i s plánkem. kde vlastně zrovna ve Veroně jsme, a ceníkem vstupného.

 

   Z druhé strany pak vyhlíží takto.

 

   Tahle fasáda a balkón jsou opravdu k sežrání.
  

   Klasika - průhled uličkou a pozadí mých drahých :-)

 

   A ještě jednou.



   To je pro změnu svatá Anastázie. Od počátku návštěvy jsme se motali okolo a pořád ne a ne ji potkat. Ne že bychom ji hledali, ale bylo to s podivem.

 

   No, vždyť říkám. Podobných nápisů všude okolo mraky.
  

   A ještě dvě balkónovky. Ono by šlo fotit jen fasády a balkóny celý den. Na ten tzv. Júliin jsme se vybodli. Když uvážíme, že když Shakespeare tu hru psal, tak ten dům, kde se jen za pohlédnutí na balkón platí vstupné, ještě ani nestál, tak nezbývá než smeknout před tím podnikatelským záměrem.

 

   

   Na Piazza delle Erbe jsme se vrátili s jasným záměrem.
  

   A je to jasné! Pipi už studuje menu.
  

   Výhled z mé židle mezi slunečníky.
  

   Ještě jeden přípitek mamce...
  

   ... no tak ještě jeden...
  

   ... a jdem do toho! Pro historii je třeba zaznamenat: Helča: Pizza Julietta, Péťa: Lasagne Bolognese, Vojta: Spaghetti Frutti di Mare, já: Pizza Piazza Erbe. Fakt to uměj!!! Mňam!
  

   Tady to fakt tepe - v popředí restaurace, v pozadí tržnice. To vše na Piazza delle Erbe.
  

   Tenhle živej andílek si to fakt užíval. Jen mě trochu znervózňoval. I na záběru je vidět, že rodiče nejsou úplně na dosah. A skoro dva metry pod hošíkem jen mokrej šutr. No nic, asi stárnu :-(

 

   Jedna dokumentární z podzemního parkoviště Cittadella. Ono to tedy není moc vidět, ale nad tím volným místem svítí zelené a nad těmi obsazenými červené světýlko :-) To se nám líbilo :-)
  

   Cestou jsme viděli kromě spousty dalších taky tenhle prostředek kruhového objezdu. Listy jsou z fotovoltaických panelů, ale vůbec nevíme, k čemu pak tu elektriku použili. Možná jsme měli vydržet kroužit až do tmy.
  

   Našli jsme si večer na netu tip na pláž v Gargnanu, kde jsme ještě nebyli, tak jsme ji v souladu se zásadou "ve vodě každý den" cestou domů vyzkoušeli. No, nic moc. Velký šutry :-( Pokud by snad někomu připadalo, že Vojta krom svlékání právě s tím tričkem provádí i něco jiného, tak mu to ale URČITĚ NEŘÍKEJTE!
  

   Kluci mamce nechtěli pózovat, musel jsem do toho tedy dát všechno sám.
  

   Nic nehledám. Prostě se belhám ke břehu. Když lezete do vody, je to totiž relativně lehké. Za prvé se těšíte na osvěžení a za druhé se vlastně postupně odlehčujete. Pokud nevydržíte, prostě tam spadnete a je to hotovo. Když ale lezete z vody, je vám zatěžko zatížit nohy na kamenech svým metrákem, když jste ještě pár vteřin předtím nevážili nic. A když sebou plácnete nazpátek, nic to neřeší a musíte znovu. Takže se prostě štrachám po čtyřech na břeh, no. Jak jsem napsal - velký šutry, nic moc :-(
  

   Ale šutry nešutry, je to tu krásný :-)
  

Žádné komentáře:

Okomentovat