pondělí 11. srpna 2014

Slovinsko 2014 - den třetí, pondělí

Den třetí bývá zpravidla považován na takových akcích, jako jsou pionýrské tábory, odborářské rekreace a dovolené, za den kritický. A jako s takovým je s ním třeba třeba rázně zatočit. A nejlepší obrana, jak známo, je útok. Proto žádné leháro, žádný relax, ale protože se má zkazit počasí a my chceme taky něco vidět, vydáme se na správný horský výstup.
Nejsme na sebe zas tak drsní, takže nejdřív se necháme autem vyvézt na průsmyk Vršič (1611 m.n.m.), a to silnicí, kterou v době první světové války postavili ruští váleční zajatci. No, mně osobně stačilo, že jsem musel do těch kopců a v těch zatáčkách řídit. Nedělám si iluze o tom, proč je okolo cesty tolik hřbitovů.
Našim cílem je vrchol, který se jmenuje Malá Mojstrovka. Názory na nadmořskou výšku tohoto místa se zřejmě dost různí. O kus dál bude fotka, kde je číslo z kovu odlité, to číslo je 2369 a my to považujeme za bernou minci.POZOR! Po nátlaku našeho Vojty jsem nucen toto sdělení dementovat! Nadále tedy uvádíme výšku M. Mojstrovky 2332 m.n.m., jak se uvádí na mapě, na webu atd.
Tak nám z toho vychází hezkých 758 (721) metrů převýšení. Když uvážíme, že podle nějakých GPS zdrojů i měřením z mapy se tyhle metry musejí vyšplhat na nějakých půdorysných dvou kilometrech, je to docela slušnej dokopec i skopec.

Tak předně je třeba vyrazit vždy správně vystajlovanej :-)



Tohle nám přišlo roztomile romanticko-rustikální. Ještě jsme netušili, že s ovečkami budeme mít toho dne ještě tu čest za značně jiných okolností.




Protože Pipi neměl zrovna rozšlápnuté boty, bylo doladění správné výstroje "na zlomky milimetru" velmi důležité.


Všude tady roste spousta kytek. Nejen dole, ale i nahoře. Někde v okolí míjíme ceduli s nápisem "Slovinsko - sluneční strana Alp" nebo nějak tak. Asi na tom něco bude :-) Takové divoké azalky tedy u nás nemáme. Docela nechápu, jak tady můžou tak prosperovat, když každej zahradník tvrdí, že cokoli s vápnem je zaručeně zahubí?

My jsme samozřejmě, jako všichni Češi, velmi rozmazlení našim národním turistickým značením. Tady to samozřejmě je mnohem horší, ale funkční a celkem postačující. Kdo ostatně chodil někdy po hřebenech Tater ví, že je celkem jedno, jak vypadá značka, kterou ztratíte ;-)


Značky jsou všechny takhle červené a sem tam je ještě někde čárka nebo "vinglík", jako že jdete správně nebo že máte začít traverzovat na druhou stranu. Aspoň já jsem to tak chápal.



A už tu máme první "pózovací" před horskými štíty.


Tohle je pohled na protější masiv Prisojniku. Na ten se dá taky vylézt. Letos do toho tedy zjevně nepůjdeme :-) Ten zub tam je ale pěknej! A ten kopec v popředí se jmenuje kupodivu Vršič. Tady je ještě nad námi. Na spoustě dalších fotek už bude "dole" a čím dál menší :-)


A už je to tady. Vršič pod námi a autíčka menší a ještě menší...


... až budou nejmenší na celém světě. Chlapečku bosý, nebe dlaň opřelo si... atd. Ta báseň se jmenuje "Pokora" a ve chvílích, jako jsou tyto, se člověku docela vybavuje :-)


A ještě menší... :-) No a tak dál.


My jsme mezitím dorazili pod skalní stěnu.


No tak tedy ještě jednou, naposledy :-) Už to je tak mrňavý, že už nejde ani pozorovat rozdíl :-)


A začíná trhák do sedla.


Cestou jsme potkali spoustu turistů, kteří volili výstupovou trasu proti nám. Lze totiž jít na vrchol buď jednou nebo druhou ferratou. Cent byl ovšem jednoznačně proti tomu. Takže sutí nahoru a stejnou trasou dolu. Devět lidí z deseti, které jsme zatím potkali, byli Češi. Teď nastala malá národnostní změna :-) (ačkoli, možná že to vzhledem k vysoké pravděpodobnosti výskytu ovcí v našem národě byly holky od nás;-))


Pozornému pozorovateli neušlo, že cestička je úzká a jinudy nelze. První vyjednavače poslala strana protější ... :-)

... ovšem s podporou celého kolektivu :-)


Nakonec, jak vidno, úspěšně pokračujeme svým a ovce zase tím svým směrem. Chodit na gáblík denně jako ony, tak mám buď úžasnou kondičku nebo chcípnu hlady :-D


Mamka těsně pod sedlem zjevně nabírá dynamiku :-)


A to už je první pohled "na druhou stranu".


Tahle kouzelná kytička rostla mezi kameny přesně uprostřed stezky. A to nebyla zdaleka poslední a jsme už někde nad 2000 m.


Z druhé strany tedy vede via ferrata, zdá se, že tady je pro nás via lignata :-)


A jeden ještě menší Vršič a ještě menší autíčka.


To je místama vejška!


A další kytička ještě výš (vpravo). Vlevo permanentně sám sebe lehce přiškrcující Cent. Cíl naší cesty schovaný někde za hřebenem vpravo. Na obzoru vlevo hřeben vedoucí na Velkou Mojstrovku, tam se nechodí.


Fakt to tu vypadá jako na horách ;-) Tady pár ukázek ze závěrečného "trháku k vrcholu". Vypadá to docela adrenalinově, což? :-)




Vlevo Velká Mojstrovka, Malá opět schovaná za hřebenem vpravo :-)


Tak a kazí se počasí. Sice už vidíme, kam vlastně směřujeme, ale jestli ten vápenec zmokne, bude veselo :-(


Výhled nazpátek je ale pořád ještě hezky jasný a bez mraků.


Místo komentáře uvedu pouze vyjádření naší mamky: "To byla moje K2!" Blahopřejeme!


Člověk si v takových horách připadá opravdu občas docela malinkej.


Sněhové pole zdá se být překonáno, vůle vítězí :-) Ne ne, žádná ironie. Mamka si to pěkně oddřela. Je fakt dobrá! Jsme na ni pyšní!


Slota nás přece jen dohání!


Takové tu mají pěkné vrcholové napevno zabudované razítko. Stačí, když z batohu vyndáte polštářek s barvou a papír a můžete použít :-D A nebo to prostě jen vytlačíte. A nebo to přejedete trochu tužkou přes papír. A nebo si prostě nějak poradíte.


Nebo si to vyfotíte a v počítači provedete horizontální převrácení :-)


A na vrchol dorážejí další borci!


Vojta si závěrečnou pasáž patřičně vychutnával, proto skupinu uzavírá :-)


V mracích se sem tam udělá okno, takže se můžeme podívat, kudy se sem obvykle vystupuje!


Teď si nemůžu vzpomenout, jak se tenhle pták jmenuje. Tuším ale, že má druhové jméno "žlutozubý" a v průvodcích o něm píšou, že krade svačiny přímo od huby. Docela na to vypadal. Oči má, ale nemaje slunečního světla nemohl jsem je zaznamenat :-)


A série vrcholových fotek :-)



S touhle nám pomohli nějací Maďaři. I panáka mi nabídli. Nevím, co mě to napadlo, ale odmítnul jsem. Asi výšková nemoc :-)


No a pak ještě jednou totéž dolů :-)


A ještě taková zvláštní dřevina. Vypadala jedle, ale nešel jsem do toho ;-)


Tak tady už nám bylo docela hej :-)


A ještě jednou značka na kameni, jako že tu jsme dobře ;-)


A ještě pár takových správných fotek "suvenýrovek". Byli jsme tu, přežili a užili jsme si to :-)




Cestou dolů do údolí ještě pár opravdu impozantních scenérií.


No a "menhiry" nesmějí chybět ani zde! :-)


A ještě jedna velká hora. Takové to okýnko asi uprostřed je tzv. Malé Prisojnikovo okno. Tam tudy bysme mohli jít příště;-) To se dá :-)

A na úplný závěr jedna taková správná julsko-alpská. Krávy se pasou okolo silnice, nikde žádný ohradník ani plůtek. Šofér okolo jedoucího auta jede velmi pomalu a troubí, bojí se krav na krajnici. Cyklista se nebojí ničeho a suše ho předjíždí. Opodál stojím já a všechno si to fotím ;-) Jedem odpočívat!!!


1 komentář:

  1. Ahoj Misci,divali jsme se na vase fotky,je to velka krasa.Helco jsi dobra,prekonat studenou vodu v jezere a takovy vystup.LUCINKA

    OdpovědětVymazat