čtvrtek 14. srpna 2014

Slovinsko 2014 - den šestý, čtvrtek

Veškerá taktika plánování denního rozvrhu podle předpovědi nebo odhadu počasí se zdá být zcela zbytečnou námahou. Dneska prostě navštívíme řeku Soču, ať to bude jak chce. A tak tradiční úvod - co nám "z první" vrací strýček Google:
  1. Soča je řeka ve Slovinsku a v Itálii. Je 136 km dlouhá. Povodí má rozlohu 3 500 km². Wikipedie
  2. Odtok140 m³/s
  3. Rozloha povodí3 400 km²
  4. Délka140 km
Ráno před odjezdem to vypadá asi takto.


Cesta nás vedla opět přes sedlo Vršič, protože jízda oklikou, tj. okolo hor, by znamenala obrovskou zajížďku. Cestou pršelo a pršelo a pršelo. Cesta na Vršič obsahuje 24 číslovaných zatáček, cesta na druhou stranu pak dalších 26. Číslovány jsou pouze tzv, "vracečky", bezpočet dalších je neoznačen. Zákruta do pravého vinglu se prostě nepočítá. A že jich tam je!
Zjistili jsme, že oblasti Soči, které jsme navštívili před osmnácti lety s kamarády vodáky a kajakama na střeše půjčeného auta, leží poněkud více dolů po proudu. Až tam se nám ale zajíždět nechtělo. Napršelo, vody spousta i na úplně horním toku, tak jsme se rozhodli projít k prameni.
Rozhodnutí jsme učinili zaparkovaní u takového šikovného tábořiště. Strašně se nám líbily stanovací kukaně :-D To tu tedy ještě nebylo!



A už mohlo vypuknout velké pózování. Soča je opravdu překrásná.


Kluci si moc přáli fotku s "rozmazanou vodou". Víc to fakt nešlo, byla na to malá tma :-)



A tady by byli zase rozmazaní i oni ;-)



Na takovém místě se prostě musím nechat "zmáčknout" i já.



Tady je to úžasná krajina. Takových míst, kde se po dešti vylíhne takových vodopádů, asi moc není. A tady ten musel docela být! Těžko říct, jak byl asi daleko a kolik tedy v něm teklo vody, ale asi dost.



Visuté lávky, kamenné propusti a všechno vymleté. Ani nevím, jestli bych tady chtěl být, když na jaře taje.




Chůze po takové lávce je někdy překvapivě náročná. Je s podivem, jak je u některých náročné udržet lávku v klidu. Prostá chůze - a jak se to rozhoupe!



Po dešti je voda v řece sice trochu "mléčná", ale barvu má pořád do tyrkysova. I tady je to vidět.



Tahle houba je v každém atlase, ale v životě poprvé na vlastní oči ji vidíme teď. Jak se ovšem jmenuje, si nikdo nevzpomíná :-(



Po cestě k prameni řeku přecházíme po kamenném mostě...



... po lávkách...




... a taky se od ní docela vyšplháme do výše.



Ač je to téměř k neuvěření, vysvitlo dokonce sluníčko.



Ve zdejších horách žije hodně Entů. Kdo neví, co to je, bude muset zapátrat v Tolkienovi.



Cesta nás od řeky zavedla samozřejmě k pomníku, tentokrát to není literát, ale průkopník horolezectví a lásky k horám jménem Julius Kugy.



Mraky se objevovaly a zase mizely. V tuhle vzácnou chvilku viditelnosti jsme se ehodli na tom, že takový ten pahrbek hned vlevo vedle stromu je Malá Mojstrovka, kde jsme byli v pondělí.



Právě křížíme silnici na Vršič a kousek po ní i půjdeme. Záchody nejsou zobrazeny náhodou. Jsou tu leckde - čisté, funkční a vždy s papírem! :-)



Toto je jízdní řád autobusu. Neuvěřitelně zde jezdí linka Bovec - Kranjska Gora. To znamená přes celý Vršič! To se tedy chlapec musí volantem sakra natočit! A myslím, že v některých zatáčkách to musí mít na centimetry!



Ať přijdete kam chcete, všude se narazí na vymazlené baráčky..



Cedulí a ukazatelů mnoho není, ale jsou. Tady je nejlepší ten zákaz pobíhání šílených urvaných psů úplně dole :-) Já to tedy tak čtu.



V místech, kde jsme, působí taková zahrádka téměř až nepatřičně. Okolní příroda vybízí spíš k určité "divokosti".



Minuli jsme konečně "Koču pri izviru Soče" a stoupáme k prameni. To není trik, té vody skutečně teče tolik a skutečně takhle z kopce! Furt přemýšlím, jak tohle může někde o pár desítek metrů výš pramenit.



Posezení s mapou. To se hodí vždy.



Tak a poslední kousek. Ani jsme netušili, že je to tu taková adrenalinovka. Takže bez psa a mamky. V pozadí vidět turista, kterého za chvíli potkáme.



Tak pramenem je vlastně krasový vývěr. A po těch deštích opravdu silný. Ono to zkresluje, ale ta voda je ještě docela hluboko pod námi. Za normálního vodního stavu prý se dá sejít dolů a tok překročit. Tak dnes tedy ani náhodou!



Takhle to vypadá od pramene směrem "po vodě" :-) .



A ještě jedna z návratu.



A další hezký domeček, hned vedle cesty. Zajímalo by mě, k čemu jim v zimě asi jsou ta okýnka :-)



Potkali jsme jich spoustu. Dlouho jsme si mysleli, že to jsou přerostlí klouzci. Pak jsme se podívali jednomu na zoubek, a všechno to byli kolodějové! Posbírat je, byla by to pěkná várka. Jen si nejsem jist, jak by se na to dívala správa Národního parku Triglav :-(



Takové pěkné horské zákoutí.



Cesta nazpátek přes Vršič už pro nás nebyla nová, takže jsme se už příliš nevzrušovali ani zatáčkami ani ničím jiným. Až na jednu maličkost. Nahoře byla taková mlha, že to bylo na všechny světla na autě. A z té mlhy se pár metrů před námi, v protisměru, objevila kráva s teletem. Zastavili jsme a čekali, že kráva se vyhne. Nevíme, možná by to tak dopadlo, ale my stáli a ona šla. Šla neustále stejnou rychlostí a směrem a neochvějně mířila k nám. No, objeli jsme ji. A sní to ani nehlo! Normální fantom Vršiče.
Ačkoli počasí se opět změnilo na jemný déšť, zastavili jsme se u silnice pod výjezdem na Vršič, u řeky Pišnice. Nevíme, jestli to byla štěrkovna nebo prostě jen takový přírodní úkaz, ale bylo tak krásné místo! Dalo by se tam válet u vody celý den (být ovšem trochu jiná teplota vzduchu, o teplotě vody si nelze dělat iluze bez ohledu na počasí).



Zlatoroha a masiv v pozadí tady ovšem mají luxusní i v dešti :-).



A tady bych se v době tání už nechtěl potulovat vůbec!!!.




Žádné komentáře:

Okomentovat