pátek 27. prosince 2013

Výšlap na vrch Míšek

Už před několika lety jsem náhodou zjistil, že kousek nad Nižborem se ukryt
v křivoklátských lesích nachází vrch Míšek.


Učinili jsme rychlé rozhodnutí, a tak jsme si vezli oběd s sebou. Samozřejmě na něj došlo, sotva jsme vylezli z auta.

Cesta byla, jak je ostatně patrné i z mapy, pěkně rovná...

... a dovedla nás ke krásnému dubisku.


A už jen o malý kousek dále se nám jen trochu opodál mezi hezky zimně opadanými stromy objevilo nenápadné návrší. A to by měla být kóta, která byla naším dnešním cílem.

A z druhé strany nám Míšek poskytl pozadí pro sérii portrétních snímků.





A také Centíkovi jsme pořídili jednu pěknou.

A když už jsme došli tak daleko a bylo tak pěkně, vydali jsme se po cestě dál. Chtěli jsme vidět, co se děje tam, kde se cesta kroutí a začne se také sklánět pěkně z kopce.
A bylo krásně.

Cesta se svažovala k potoku Vůznici. A stejně jako se nám stalo o dva dny dříve, zjistili jsme, že jsme opět byli v rezervaci, opět jsme lezli, kam se nemá, ale snad nám to příroda v zimním spánku odpustí. V každém případě přehrada na dně údolí působila dojmem něčeho tajného či zakázaného.





Že jsme byli v rezervaci, to bylo jasné. Co nám tedy ale vůbec nedošlo, proč byl výstup z hráze na druhý břeh a cestu přehrazen. Centík s tím tedy neměl problémy.



A vlastně ani Helča.

Docela zvláštní byly také plechové držáky přitlučené ke stromům a naplněné polyuretanovu pěnou. Bylo jich tam docela dost. Schválně se podívejte na fotky, kolik jich napočítáte.




A pak jsme ještě zjistili, že ta pěna byla naplněná něčím smradlavým. No fakt místo plně záhad :-) Podivné bylo například i to, že i v letošní mírné zimě je tu na hladině led, který se Péťovi nepodařilo rozbít

Tento neúspěch ho zřejmě mírně rozladil, a tak se poněkud záměrně opožďoval za rodinným kolektivem. A tak ho lze nalézt i na poslední fotce oné rovné zpáteční cesty. Hledejte modrou tečku uprostřed :-)


Žádné komentáře:

Okomentovat