sobota 17. srpna 2013

Polsko 2013 - den pátý, středa 14. srpna 2013

Dneska nejen že nikdo neběhal, ale ani do vody nevlezl. Termín výletu byl zvolen fakt vhodně - ráno hezky větrno, polojasno, pěkných 18 °C :-)
Ráno o půl devádé se k domovu  vnitrozemím Polska vydali Vendulka s Pepou.
-----------------------------

Hlavním cílem výletu bylo město a přístav Svinoústí, v polštině Świnoujście, podle české verze Google Maps krásně a logicky Ústí nad Svinou.
Přijde mi docela zajímavé, že Svinoústí leží vlastně na témž ostrově Usedom, kde jsme byli podvakráte na rodinné dovolené, ovšem poprvé před lety třiceti devíti :-(
Město má nějaké docela známe dominanty, je tam několik vojenských pevností a měl by tam být docela velký přístav, tak jsme měli i konkrétní představu, co hledat.
Také velkou, ale o to více nepříjemnou zajímavostí tohoto města je to, že zde není žádný most přes řeku Svinu. Proto byl také prvním zážitkem dne okamžik, kdy jsme dojeli konec fronty na trajekt, který je nedílnou součástí silnice č. 3, po které pojedete třeba do Německa.

Ten chlapík zapózoval zcela spontánně, dobrovolně a zdarma. V záběru není vidět cedule, která hlásá vzdálenost k trajektu 2000 metrů.

Vyrazili jsme tedy k majáku, který je vlastně spolu s pevností Gerharda a s tzv. pevností II jedinou věcí k vidění na pravém břehu řeky. Neznajíce místních „parkovacích“ poměrů, jsme se trochu zbytečně daleko prošli, nejdřív se trochu zpotili na sluníčku a pak zmokli. Cestou jsme obcházeli velké staveniště nového přístavního terminálu a staré přístavní území a bylo to poměrně neutěšené okolí.





































A podobně (a hůř) to tam vypadá všude. 



Maják je ale pěkný, 64,8 metrů vysoký a samozřejmě s výhledem :-)























Tedy s výhledem na ledacos. Třeba jen k patě majáku...


... nebo na vjezd do přístavu...


... na město a dešťové mraky nad ním...



... na staveniště nového terminálu a ten starý před ním...























Cesta od majáku je zajímavá hlavně pro milovníky vojenské historie. A to jsme my opravdu jen okrajově ;-)



Došlapali jsme zpátky k autu a vyrazili směrem do města, kde jsme očekávali možnost přepravy na druhý břeh pro pěší. V tomhle jse se dočkali milého překvapení. Ve městě jezdí každých 20 minut trajekt a je zdarma a pro všechny, včetně motorek, aut atd. Kdybychom to tušili dřív, mohli jsme si ušetřit práci s hledáním nějakého parkovacího místa.


Jak je vidno, je to takový kus ulice, co se přesouvá z jednoho břehu k druhému.

Na druhém břehu je přece jen atraktivnější prostředí s loděmi, přístavní zdí, jachetním přístavem a tak dále. Poněkud nám chybělo nějaké určitější centrum. Taky nás dost zklamalo gastronomické zázemí, asi jsme ale zhýčkaní z turistických luhů a hájů. Nakonec jsme hladoví zakotvili tady

Kdybyste někdy zavítali do Svinoústí, tak sem určitě nechoďte. Překonali jsme osobní rekord v čekání na jídlo (45 minut) a poprvé v životě navštívili něco, co si říká pizzerie a kde přitom mají pizzu z polotovaru (tedy alespoň to těsto). Placení předem, jak je zde zvykem, má zkrátka své nevýhody.

Ale lodě tu byly.

Tak třeba tahle...


... jakási restauračně-výletní replika. Povšimněte, prosím, stěžně pěstované zřejmě jako bonsaje.

A nebo z úplně jiného soudku...

... výsadková loď polské armády Kraków. Zítra tu je kromě svátku nanebevzetí Panny Marie také den polské armády, tak tu asi chystají nějaké prohlídky a tak...

Tohle asi bude trajekt do Dánska. Nejdřív se tak trochu schovává...

... a pak se objeví v celé kráse.



Chceme dorazit až na severní výspu levého břehu. Cesta vede kolem pěkného a zřejmě i docela nového jachetního přístavu.

Vybavenost velmi slušná.


A samozřejmě i na levém břehu jsou pevnosti...

... se spoustou různých exponátů...


... a poučných tabulí.

Nakonec jsme se konečně, ikdyž opět notně uťapkaní, doplahočili tam, kam jsme měli namířeno.

Tady mi to opět připomnělo kdysi v dětství strávené dovolené v NDR. Písek byl jemný, světlounký a promíchaný s úlomky mušliček, ve vzduchu závan tlejících chaluh a všudypřítomný neutuchající vichr.

Škoda, že čichové vjemy jsou zatím nepřenositelné.



Rodinné foto (tedy alespoň bez fotografa) na pozadí cílové dominanty nesmí samozřejmě chybět.


Cesta zpátky nás vedla stejnou trasou. U nábřežní zdi se mezitím objevila tahle krasavice.


Plula pod (až nesmyslně velkou) ruskou vlajkou, jmenovala se Štandart a domovským přístavem byl Sankt Petěrburg.

Do auta už jsme se hodně těšili. Přiblížil nás už dobře známý přívoz.


Takhle se míjely a takhle vypadalo přistání na levém břehu:




Ač dost ušlí, měli jsme v plánu ještě nějaké to zastavení cestou. Stejně jsme ale nezvládli všechno. Připozdívalo se, a tak došlo jen na Mędzyzdroje, což je takové jakoby lázeňské letovisko. Známou dominantou je tam dlouhé molo a při příjezdu jsem si všimnul, že značku začátku obce - znáte to i z jiných zemí, vypadá nějak takhle 


- někdo doplnil létajícím talířem, a tak jsem si vzpomněl, že je s tímto městečkem spojen i nějaký příběh o UFO, ale nechce se mi teď moc googlit.
Lázeňský charakter je dán zejména tím, že je tu neskutečnejch lidí a obrovskej čurbes. Pouliční umělci, amfiteátr atd. A molo - to je něco jako most v Avignonu, ten vlastně taky končí ve vodě a lidi na něm, jak známo, tančí. Něco o atmosféře vypovídá už portál mola.

A to, co následuje, je taky správnej cirkus.



Ale molo samotné je docela zajímavá trasa pro špacír.


Takové ty budliny jsou samozřejmě stánky, kde se prodává cokoliv. 

Nejenom tady, ale snad všude, kde je to technicky možné a aspoň trochu zajímavé, nacházíme visací zámky. Kluci to znají, já to vidím poprvé. Funguje to snad nějak jako náhrada řezání srdíček do stromové kůry.




Z mola byl také netradiční pohled na vlny, které dnes byly opravdu bardzo piękne.





Z obrázku pořízeného před vchodem na molo se dá vytušit, jakej mumraj tu panoval.


Ale v zásadě se dá říct, že to bylo v Mędzyzdrojích pěkné. Byli tu živí malíři...



... bronzoví trumpeťáci...


... a spisovatelé, kteří se nenechali pohnout ani argumenty v diskusi...


... ani oříškem v karamelu.


A taky tady byl park a kašny a tak.


A tak jsme ze stmívajícího se městečka, které tou dobou začínalo žít vyššími obrátkami, odjeli směrem k „domovu“. Oboru se zubry, vzdálenou od silnice skoro 2 kilometry, už jsme vypustili a zastavili se už jen na místě zvaném Klif Gosań, což má být (asi je) nejvyšší útes v Polsku. Udělali jsme si zde sérii správně kýčovitých západů slunce - na ukázku jeden z nich - 


- a nakonec jednu fotku pro tapetu na plochu :-)


A na pěšině k autu ještě jedno makrofoto.


Víte, že brouk se polsky řekne „chrząszcz“? A umíte to vyslovit beze škod na zdraví? :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat